Poslední aktualizace: 11.03.2024

Přihlášení

Login:
Heslo:
Automat. přihl.:

Zapomenuté heslo

Kalendář akcí

Následujích 60 dní není plánována žádná akce.

Vložit akci

HAS cycle racing II

Tak jsme se zase dočkali. Po velice úspěšném červnovém cyklovýletu na Šumavu, přišlo letní pokračování. Tentokrát jsme se vydali do České Kanady, ale z jižní strany a doplnili jsme tak znalosti z loňského roku. Termín akce zapadl do probíhajících dovolených, ale ti, kteří se zúčastnili určitě nelitovali. Až do poslední chvíle se místo a čas odjezdu neustále měnil podle toho, jak kdo se mohl uvolnit z práce nebo podle toho kde kdo právě trávil svoji dovolenou. A tak se stalo, že po dlouhých telefonických poradách vyjel Víťa Holub a Petr Okáč ve 12 hodin od hospůdky na Hliništi (Víťa posilněn svíčkovou se 6 a Voki žlutou limonádou) do Telče, kde se měli sejít s další skupinkou HASáků. Za nimi v závěsu vyjel Petr Dörrer a Zdeněk Vašíček vyjel z práce v Horní Cerekvi. Trasy byly tudíž rozdílné, ale vezmeme-li za bernou minci, že hlavní peloton tvořil Víťa a Oky, tak trasa vedla takto:

Dobronín - Jihlava (Na Hliništi) - Pístov - Popice - Špičák - Pouště - Pramen Dyje - Panenská Rozsička - Sedlejov - Mysliboř - Telč.

V Telči jsme měli sraz v hospůdce Pod Hrází, kde byla první občerstvovací stanice. Peloton se rozrostl na 5 HASáků. Další jsme mohli očekávat ve Slavonicích. Takže jsme nelenili a po pivečku jsme vyrazili přes Dačice do Slavonic, kde jsme měli naplánovánu zastávku ve známé kavárně La petite mort. Do Telče jsem jeli pohodovou, výletní rychlostí. Cesta z Telče do Dačic však byla závodem. Někteří novici (Tomáš Komín) polykal první kilometry s opravdovou chutí a nic nedbal na to, že někteří již za sebou pár kilometrů mají. Ani do kopce, při pokusu o střídání, nepřipustil nikoho k vychutnání pocitu z prvenství. Do Dačic jsme přijeli splavení až hrůza, proto někteří využili příležitosti zchladit se v kašně před zámkem.

Po uklidnění jsme se již volným tempem vydali do Slavonic. Projeli jsme Peč, Dolní Bolíkov, minuli poutní místo Montserrat a už nám Slavonice otevřely svoji náruč. Hodiny ukazovaly 15. hodin a po krátkém hledání se nám podařilo najít cíl naší cesty - kavárnu La petite mort.

Časopis Týden ve svém čísle 23 z roku 2005 na straně 38 o této kavárničce uvádí následující informace:

Orgasmus na maloměstě

Miniaturní kavárnička v jihočeských Slavonicích má název La Petite Mort; v doslovném překladu malá smrt, což je francouzský výraz pro orgasmus. Její majitelka Alena Schulzová je malířka. V roce 1985 emigrovala z Prahy do Vídně, vrátila se v roce 1997. Ve Slavonicích se ocitla náhodou, zalíbilo se jí tam a přestěhovala se do nedaleké Maříže. A protože nemohla v okolí najít kavárnu, kterou by ráda navštěvovala, zřídila ji v roce 2002 pod věží slavonického kostela vlastníma rukama; o jejím nasazení svědčí pitoreskně zdobený barový pult nebo drhnoucí dveře toalet.
Schulzová si vysnila podnik, v němž by se podle jejích slov "babičky cestou ze mše potkávaly s mládežníky, kteří plivou na zem, a všichni dohromady by si povídali o životě". Ve skutečnosti plní kafeterii místo babiček a plivající mládeže hlavně čeští a zahraniční výletníci. Hodně se jich vrací či do kavárny posílají známé, aby ochutnali domácí zákusky a rakouská vína. "Objevují se tu fakt hezcí lidé," říká nadšeně mladá servírka Markéta s dredy; výtvarnice, která pomáhala Schulzové uvést kavárničku do provozu.
Ze slavonických obyvatel občas zaskočí do La Petite Mort na kávu a skleničku vína dvě pokladní z místního obchodu. "V městečku je vysoká nezaměstnanost a lidé jsou chudí. Radši si dají kávu doma," říká Schulzová. Na zimu, když město bez turistů zmrtví, proto kavárnička pod věží zavírá. Obě dámy se v Maříži věnují výtvarnému umění.

V příjemném prostředí kavárničky jsme se dozvěděli o dalších našich souputnících. Právě se nacházeli ve vlaku z Jihlavy, ale jejich vlaková cesta končí v Dačicích. Proto jsme se dohodli, že na ně počkáme v nedaleké Maříži, kde jsme chtěli vlastnoručně HASákům ukázat náš vztah k umění.

Do Maříže jsme dorazili před 4 hodinou odpolední a velmi se nám zde dařilo. Oky nám několikrát ukázal své malířské i rytecké umění, Vašon svoji preciznost provedení, Domino zaujetí pro detail a ostatní chuť na zlatý mok. Čekání na další členy party se protáhlo, protože velení druhé party se ujal Láďa Sapík (velice zkušený cestovatel, který má autem sjetou Evropu křížem krážem), ale na kole je to téměř nováček. Chvílemi jsme se obávali, že si spletl Maříž a Paříž, ale časté navigační telefonáty dovedly jeho partu přece jenom k nám - do Maříže. Celo odpolední zápolení s malováním hrníčku začalo mít jasnější obrysy až s blížící se zavírací dobou, kdy se do díla musela vložit místní prodavačka, aby vůbec mohla odejít včas. S přibývajícími zlatými moky totiž naše estetické cítění doznalo značné obměny a hlavně bylo důležité "nepustit k dílu našeho kapitána", kterému se v Maříži velice líbilo a věnoval hrníčku veškéré své umělecké kvality pro to, abychom jej mohli stále opravovat a evidentně tak zdržoval náš odjezd. Dílo v podstatě dokončil Vašon s prodavačkou, Víťa zaplatil 250,- Kč a uvidíme co nám přijde poštou domů. Rozhodování zda zůstat v Maříži či pokračovat dále nebylo jednoduché, ale HASácký pocit pro zodpovědnost zvítězil a tak jsme se vydali na poslední část páteční etapy na hrad Landštejn. Výjezd nebyl, vzhledem "k vyčerpávající práci na HASáckém hrníčku", jednoduchou záležitostí. Peleton se nám trochu roztrahal a tak někteří již obědnávali jídlo v hospůdce, jiní obdivovali krásu hradu.

Původně jsme chtěli přespat v restauraci Holubnik (pod lipami), ale protože tam zavřeli již v 9 večer, tak jsme vzali zavděk pódiem pro muzikanty u restaurace pod Landštějnem. A měli jsme štěstí. Liják, který byl v noci by na nás nenechal nitku suchou. Takhle jsme však věděli, že se nám nic nemůže přihodit. Ráno byla pohoda. Jasná obloha, příjemná ranní kávička a bohatá snídaně ze zdrojů Víti a Deryho a starostlivost Vašona o připevnění spacáku Vládi Sapíka.

Sobotu jsme začali příjemným výšlapem po modré. Cílem byla Telč, kde jsem měli naplánovánu účast na koncertě skupiny Javory. Trasa vedla přes Vysoký Kámen, Šibeník (občerstvení u studánky) do Zvůle, kde jsme se vykoupali v rašelinišťovém rybníce, občerstvili se Gambrinusem a zjistili, že Sap by prodal celé Česko Německu (zde získal minipřezdívku Nácek), aby tady byl konečně pořádek. Poobědvali jsme v obci Mosty a přes Valtínov, Radlici, Velkou Lhotu, Řečici, Kostelní Myslovou jsme ujížděli před deštěm do hospůdky v Telči.

Stihli jsme to akorát. Jen jsme si dosedli, začalo pršet. Občerstvili jsme se palačinkou a pivem, zahráli si Prší (mimochodem "největší kavkou" byl Dery) a čekali na to až přestane, abychom se přesunuli do města. Po krátkém (asi dvouhodinovém) dešti jsme se mohli vydat k městu. V podloubí jsme uvázali naše koně a vydali se na obhlídku. Samozřejmě jsme daleko nedošli, neboť nás do svých chapadel vtáhl stánek s logem . Zde jsme vyčkali až do začátku koncertu.

Koncert v nás zanechal hluboké dojmy. Ještě dlouho po jeho skončení jsme si vyměňovali zážitky a postřehy. Každý po svém - fota bez komentáře.

Na přespání jsme si našli krásné místo - na zimním stadioně, na střídačce, kde v zimě trávíme horké chvilky. Opozdilci si ještě brzy k ránu stačili zaběhat po betonové ploše a nacvičovat akce, kterými v nadcházející sezóně překvapí telečské hokejisty. Jsem na to moc zvědav.

Ráno bylo opět nádherné. Dobrá snídaně v Telči a odjezd směrem k domovu. Loučení s kapitánem v Popicích a cíl nádherné cesty opět v Dobroníně.

A co na závěr ? Super víkend, bezva kamarádi a parta a zase někdy ahoj. Jestli jsem na něco nebo na někoho zapoměl, tak máte možnost mi příště pomoci se psaním - Víťa.

Vokiho zamyšlení nad HAS cycle racing II

Kapitán a účastník Has cycle racing II samozřejmě nezapomněl zpracovat příspěvek, jen vyčkával na originál Víťovu verzi, aby pak mohl některé detaily doplnit, případně poopravit. A něco se opravdu našlo. Vesnice Maříž si rozhodně zaslouží trochu dalších informací, ne zcela správné poznámky k mojí keramické tvorbě pak trochu poopravení.

Maříž - Vesnice Maříž (dnes místní část Slavonic) byla za socialismu odsouzena k zániku. Byla za "dráty" a chátrala a chátrala. Romská rodina a několik babiček, které se nechtěly vystěhovat, ji vlastně zachránili. Po pádu železné opony vypadala Maříž jako po válce. Zanedbané domy, řada z nich pobořených. Přesto místo se zajímavou atmosférou, uprostřed málo modelované přírody, samota a tajemno. A právě romantika tohoto Bohem zapomenutého koutu přilákala Kryštofa Trubáčka a Jana Boháče z Prahy, kteří tu v bývalé kovárně velikou shodou náhod založili v roce 1991 keramickou dílnu s názvem Autorská originální keramika, známá pod názvem Maříž.

Zámek kdysi ... Zámek dnes ...

Dnešní Maříž je domovem řady osobností a probouzí se znovu k životu, možné je letní posezení ve stodole u restaurace OÁZA. Pro děti jsou od jara do podzimu k vidění oslíci a některá domácí zvířata. Vesnicí prochází značená cyklotrasa, která vás povede například na trojmezní kámen, místo historické hranice Čech, Moravy a Rakouska a potom dál na Novou Bystřici a Jindřichův Hradec.

Mařížská autorská originální keramika se brzy stala pojmem. Pestrost stylů zajišťuje spolupráce s téměř čtyřicítkou výtvarníků.Od ostatních keramických dílen se Maříž liší nejen svým osobitým, veselým pojetím maleb na keramice, ale i další škálou atraktivních nápadů, jaké při relativně nízkých nákladech mohou proměnit např. byt v originální obytný prostor.

Cesty Hasáků a Maříže se tak protnuly v pátek odpoledne a nastal čas, pustit se do společné výroby keramického hrníčku . A zde již je nezbytné poopravit několik poznámek, týkajících se mé šikovnosti, na pravou míru.

Osobně se domnívám, že moje zásluha na díle nebyla správně pochopena a ohodnocena. Rozhodující přeci není preciznost a přesnost, naopak ležerně poskakující a rozmazaná písmenka mouhou v celku uzrát v nezaměnitelné umělecké dílo s vlastním duchem, které tak vyjadřuje potřebu autora sdělit vše potřebné a krásné. Pisa ve střední Itálii by byla jen obyčejným městečkem, malá vada na kráse ale proslavila věž a město široko daleko.

Kvalita díla se v žádném případě nepozná okamžitě, ale jen čas je ten správný ukazatel. Vincent van Gogh, Wolfgang Amadeus Mozart a další vytvořili mistrovská díla, která ale během jejich života nebyla doceněna. Jak dlouho jen ležel obraz Mona Lisa někde na půdě, než si ho někdo všimnul?

Buďme tedy opatrní v uměleckém hodnocení a zdržme se prosím ukvapených soudů, nechme pracovat čas.

Ne vždy a u všeho ovšem výše zmíněná pravda platí, např. jízdní kolo s časem velmi strádá a někdo z Hasáků by už možná mohl tuto krutou pravdu jednou pochopit .

Voki 

Návrat zpět

Design, kód a programování Lukáš Havlíček | Copyright © 2005 - 2024 Ing. Vítězslav Holub | Administrace